*** Na stůl svůj slavnostní jsem prostřel roucho bílé

Na stůl svůj slavnostní jsem prostřel roucho bílé

a pohár toužení jsem snem svým vyzlatil

a čekám zvědavě na vzrušující chvíle,

na hodin šílení a vzkypělý var sil.

Ať vteřin propasti jak hřebci splašení

se řítí nitrem mým přes myšlénku i sen,

opiem rozkoše jež bohatě se pění –

na lásky schvácení jsem připraven.

Dnů bratři šediví z odslálých bažin nudy

kol mojich oltářů však lhostejně jdou dál

skrz křoví tužeb mých v illusí úhor chudý – –

Nic nehne se. Déšť, zima, srpnových sluncí pal.

A slunce rozteklý a mroucí fantom rudý,

bludičky radostí, stín zamračených skal – – –