*** Na velké svaté těším se již lesy,

Na velké svaté těším se již lesy,

na svatou přírodu, jíž porozumí

jen srdce čisté jako ona sama,

tak plné zázraků a tajemství, jak ona.

Tam zase sama bude žít má duše,

ne jako tady, kde se všecko tísní

a jeden druhých dýchat musí dechem

a tisíc názorů se o tvoji rve duši.

Ta svatá příroda!

Ne oloupená o samoty krásu

a poskvrněná velkoměsta dechem!

Já nechci potkávat se s protivnými zjevy

strašidel městských, karrikatur z korsa!

Dost zábavy mám, duchaplných rozmluv,

prázdného flirtu, divadel a všeho!

Má duše žít chce zase jenom sama,

svůj život cítit, jak se zvolna řine,

jak pramen prýštící se z věkověké skály

v střed lesů tajemných, v nichž skrývají se kouzla;

chce slunce cítit každý paprsek,

jenž v jeho čistých ve vlnách se láme,

tajemství chvíle, letící když mraky

svítící úsměv duše náhle zkalí.

A všecky Duše, jež jsem milovala,

ty půjdou se mnou, která ve své hloubi

„nostalgii po tom, co zde není,“ cítím,

jak řekl miláček můj, velký básník.*)

Je miluji pro jejich sny a lásku,

jíž zbožňují tajemství Krásy.

Jak oni čistým zrakem chci se dívat

a vidět všecko jako ti,

jimž Pán otevřel oči, aby zřeli,

co málo smrtelných jen vidí zraků.