*** Nejsladší má chvíle bývá,

Nejsladší má chvíle bývá,

v zlatu barev když se stmívá

kolem jarní den;

duše moje zadumčivá

naslouchá, jak pták kdes zpívá,

toužíc vzlétnout ven.

Toužíc vzlétnout za tou tváří,

opředenou svatou září,

žhavou jako krev;

proč se zjeví samotáři,

jenž své žití sněním maří,

jen ten božský zjev?

Rtíky malé políbily

samet ručky sněhobílý,

spjaté do dálky.

Platí mně ten pozdrav milý,

v zraku, jenž se ke mně chýlí,

kvetou fialky.

Poznávám Tě, lásko moje,

za mnou letíš do příboje –

život pustý je.

Anděli, zřím nožky tvoje,

ručky malé v žití boje

sypou lilije...