*** Ó netěš mne, kdy v konec jde má dráha,

Ó netěš mne, kdy v konec jde má dráha,

že pro zemské jen dny jsme rozloučeni,

až za hroby to s bohem dání sáhá –

mně po tvém boku místa více není.

Hle všickni proti nám se zapřisáhli,

jich sliby ani věčnost nepromění

a nevyčerpá hněv jich neobsáhlý –

mně po tvém boku místa více není.

Zde lidé skály vstříc nám navalili

jež rostou výše v každém okamžení,

nás mrtvé složí různé do mohyly –

mně po tvém boku místa více není.

Tě sluha boží s jiným k žití spojil

tím slibem, který nezná odčinění –

bůh sám nám, sestro, cesty naše zdvojil –

mně po tvém boku místa více není.

A v lože své tě cizí vtáhla ruka,

než ta, jež těžká již je ku pomstění,

snad cizí jsou nám i ta naše muka –

mně po tvém boku místa více není.

Má hlava zraje pro žeň smrti časnou,

a srdce mé již v chladný led se mění,

můj krb již ztráven, síly moje hasnou –

mně po tvém boku místa více není.

Můj duch již vše, i tebe nenávidí

jdi, chceš-li v ráj, on mučedníky cení,

já smrt chci, pokoj od boha i lidí –

mně po tvém boku místa více není.