*** O věrnosti a věčné lásce řečí

O věrnosti a věčné lásce řečí

mluvila dojemnou.

Já viděl stopy, které o těch svědčí,

co šli tu přede mnou.

Řek’ jsem jí: Život moje srdce zkazil,

ty uzdravíš je zas. –

Však nedůvěrou pohled její mrazil.

Tak cize zněl můj hlas.

V úzkostném tichu šli jsme ke hřbitovu. –

Slyš, všecko marné je,

má znejmilejší, nelze věřit slovu

a není naděje.

Na hroby nehleď. Upři zraky jinam.

Ztiš lítost svou a hněv.

Přitul se blíž, ať v těle zahoří nám

zkažená, černá krev. –