*** Po ňader Tvých bělosti skvoucí,

Po ňader Tvých bělosti skvoucí,

po rosném Tvém polibku žízní

má duše, tak vášnivě vroucí

a trpící ohnivou trýzní! –

Oh, příval Tvé krve tak čistý,

jak voní v tom opojném plání!

– Tak voněly květů těch listy,

jež nervosně třepila’s dlaní.

Lesk přivřených očí Tvých žárných –

jak sobecky pátrá v Tvém nitru!

– Tam dlouhá noc čekání marných,

viď? – dospěla k smavému jitru.

Zrak přivřený, oheň svých retů

si dlaněmi zakrývej tiše!

– Z nich jemný dech zdrcených květů

Ti chladivým parfumem dýše.