*** Proč naposledy v těchto stránek řadu

Proč naposledy v těchto stránek řadu

i bez nadpisu jedny verše kladu –

pochopí ze všech, kdož je tady spatří

jen oni dva, jimž moje zpověď patří...

Vám šťastným dvěma, které láska chrání,

hle, v řádcích těch já dávám požehnání,

sám pro sebe se odříkaje v žití

všech zlatých snů, jež chtěl jsem dotoužiti:

ó teď je rád i bez výkřiku ztratím –

jen vám když tady růže zkvětou zatím!

Vím, nikdy snad se nesetkáme opět –

však cit mi káže aspoň veršem dopět,

co na dně prsou zakleto mně dřímá,

když ret se děsil říci vám to zpříma...

Sám nad sebou já zápasil tu dlouze,

a zvítězil – však cenou smrti pouze.

Já na svém nebi všecka slunce shasil,

já rád svou krví vaší lásku spasil

a ve prach zdeptal svoje blaho vlastní,

by jenom vy jste býti mohli šťastni!

Dál půjdu světem, bez slzí a hněvu

loučím se s vámi v teskném tomto zpěvu:

nevrátím nikdy k vašemu se jménu,

a zapomenu.