*** Proč nesňala’s ještě obrázek Madonny,

Proč nesňala’s ještě obrázek Madonny,

Madonny s dítětem božským,

na korálech na tvé šíji zavěšený?

A přec ti řek’ lékař, jak komicky hloupě

nad ňader tvých skvrnami růžovými

se usmívá Madonny mateřská líc,

když nikdy a nikdy dát nemůžeš světu

děťátko čisté...

Ach, ovšem: kdys třaslavá ruka

tvé matky ti na šíji zavěsila

před poutí tvou do služeb Madonny obraz –

však ten, jenž v nádherném městě

ve ztupělém davu chvátajících lidí

tě jediný pozdravil vlídnými slovy –

s tím obrázkem hrál si už v tentýž den,

kdy s úsměvem promluvil k tobě.

Kdys v letní den, mrtvý a žhavý, jsi za městem

ve hlubokém úvoze usedla v mdlobách;

neb toho si přál ten vlídný člověk.

A z mrákotného, žhavého snění

jsi povstala s ňadry rozhalenými

a prochvělými neznámou bouří!...

Zda vzpomínka náhlá na matku ve vsi,

zda zděděná úcta před Panny obrazem,

zda plachý stud před jejím pohledem cudným –

co tebou tak zachvělo v divé té chvíli?

Však ruka tvá sjela na ňadra zvlněná

k obrázku Madonny

a ruka tvá zakryla s dětinnou bázní

obrázek Madonny.

A přišel podzim. Změť mlhavých stínů

se nesla nad záhony parku, kde v koutě

lavička stála písmeny zbrázděná.

A v sedadle četla’s vyryté datum

prvního večera v nádherném městě,

prvního večera na mužských ňadrech.

Kde ale byl ten, jenž chvějící rukou

si tenkrát hrál s obrázkem Madonny,

tvou obnaživ šíji, zářící v temnu? –

Sta mlhavých stínů jen bloudilo parkem.

A přišly noci, mrazivé noci

a přišly steré neznámé ruce

ti žhavé psát „Ufarsin“ na ňadra bílá –

dej přečíst svých ňader hieroglyfy

Madonně s poupátkem božským –

snad rozluští je v milosrdenství...

Nechť klne ti svět! On nepochopí

tvých hieroglyfů hluboký význam!

A budeš-li matkou kdys – pošklebek světa

tvé dítě jen krátkou zastihne chvíli:

Se zárodkem smrti ve vpadlé hrudi

a s tváří plnou starobných vrásek,

s mdlým úsměvem starce spokojeného

ti pohlédne ve tvář tvé dítě.