* * * Smutnými doubravami bez konce jel na vychrtlém koni –

Smutnými doubravami bez konce jel na vychrtlém koni –

Jel dlouho tak, až přišla horečka a z rostoucího šera

(ze skrytých močálů a pařenišť smrtelné květy voní)

své siné zraky upřela naň tvář žida Ahasvera,

věčného žida – –

Drtivé vědomí nicoty vlastní, pochybnosti steré,

předčasně zlomily v něm vše a nelze nemyslit –.

To poslední, co zbývalo, ten cauchemar mu bere –

Smí upřímně teď říci mea culpa, smí se v prsa bít –?

Zda smí se bít?

Ten věčný putovník jak necitelná sfinx se tupě dívá –

v tmu noční bezvýrazně hlas monotonní skuhrá enigmata – – –

Kůň těžce klopýtne – nad hlavou zašuměla stará jíva –

tvář fosforečně ve tmách světélkuje – – Lušti jen! – Kol sebe hmatá,

ustrašen hmatá – –

He, lušti jen – – Axiom řekl se, axiom necelý,

autorit neuznal, věřil jen přírody průkazné moci –

Věčný žid Ahasver! Enigma! – Rád věděl by, kam se poděli

myšlenek jeho orlích holoubkové krotcí –?

Kam se jen poděli? – –