*** Šum našich řek mám rád a dumné rybníky,

Šum našich řek mám rád a dumné rybníky,

mně u nich pěje vždy oceán veliký.

Kříž u cesty rád zřím a hrušku v širém poli,

o palmách nádherných sním u nich po vůkolí.

A řetěz modrých hor, tam v dálce malebný,

mne vábí k rozletu, jak Kavkaz velebný.

Jdu po mezi, kol klasy zrají v tichém ruchu,

až leskne se to jen a jiskří v modrém vzduchu,

jak nebes hruď svou žhoucí lásku leje v zem,

v níž bzučí čmeláků a včel a mušek sněm.

Jen sever mračí se – tím víc se vísky skvějí,

s mým srdcem o rytířích Blanických si pějí,

jak zrno zlatičké si cepem vymlátí,

a třeba-li, i velkou lež jím pomlátí,

jak zem ta stodolou Evropy celé byla,

v níž pravda Páně poprvé se vymlátila.

A duše zpívá si, a srdce hraje mi –

já zamknul totiž trud svůj sedmi mřížemi.