*** Svůj žal jsem položil na stůl tvůj obětní,

Svůj žal jsem položil na stůl tvůj obětní,

ó Teskná v září hvězd a v světel písni ranní,

jež tiskneš v tajemství svůj prsten pečetní

paprsků ztlumených a spících zvuků paní!

V květ snění uvadlý tvůj soucit rosou dých

a v lože vlhké slet mi,

když v němé bolesti jsem poklad hodin tvých

jak černé krystaly ti vylamoval ze tmy.

Když střel se blankyt můj mlhami zatížen

nad smutkem neznámých a nepřístupných moří,

a sbor mých nadějí, jak zástup bledých žen,

kol mého lože stál a plakal v tichém hoři.

Ze zahrad věčných jar když úsměv vál mi v tvář,

jak hudba stínů v sadech,

a život můj se třás, jak v jeho zrudlou zář

z bran otevřených Tajemství by průvan zadech.

Když náraz věčných sil mou duší spěněn vřel

hnán tíhou zničení a galvanismem bolu,

jenž mlnem žíravým se střebe v život těl

a zemi obíhá od polu krouže k polu,

v žeh jisker prokmitá se v řasách jemných cev,

do uzlů žil se slívá,

a pulsem zrychleným na žhavou tepe krev

a škálou bolestí po strunách nervů splývá.

A v tichu dráždivém když v němém zápase

vln jemným přílivem narážel v bytosť mojí,

jak chvění magnetické jehly v kompase

mou duši zastavil a k svému táhl zdroji.

A sklíčen tušením, jež úzkosť provází

a v těžký soumrak šíří,

proud jeho cítil jsem, jak v krev mi přechází

a k polům Tajemství mi žití jehlou míří.