*** Tak někdy zadumáš se

Tak někdy zadumáš se

a čelo skloníš v dlaň,

zříš kolem teskně, plaše,

a slznou splatíš daň –

snad netušíš to sám.

A vzpomínek rej hravý

ti kouzlí domov v snách

a kraj tvůj vábný, smavý,

kde tlí tví známí v tmách, –

že netušíš to sám.

Ze žítí tvého máje

tak mnohý obraz znám

a ze známého kraje,

po letech oka plam, –

že netušíš to sám.

Jdou známé kolem děvy,

oděny v letní šat,

a oko tvé snad neví,

že hledí na tě snad, –

když netušíš to sám.

Z jich očí kouzlo sálá,

a dříme do dnes snad,

zříš jak tě ručka malá

spěchala uvítat –

žes netušil to sám.

To tvé jsou ty dny máje,

jiný už čeká zas,

do tvého jdeš li kraje,

prázdnoty tam je čas –

že s netušil to sám.