*** Těm posledním, těm zavrženým z davu,

Těm posledním, těm zavrženým z davu,

jichž mládí nezná péče dobré matky,

jimž život Medusy jen šklebnou hlavu

vstříc zvedá u všech cest,

je nejvíc třeba vrátit úsměv sladký,

jenž jako anděl z lásky, dobra, přízně

se zvedá z jejich trýzně

jak ve strhané mračno zákmit hvězd.

Z těch dětských očí nesmí hledět Bázeň,

ta srdce nesmí schvátit Nedůvěra,

ty ručky nesmí poskvrniti Strázeň,

ni čisté duše Hřích,

k nim nesmí bída dotříti se šerá,

ni Zoufalství, jež kalné oči vzpírá

na jed a hrdlo svírá

svou pěstí křečovitě v mukách zlých.

Z nich buďte matky příští generace,

z nich buďte ženy s myslí odevzdanou,

z nich družné sestry v poli širém práce,

jak sám chce tomu Bůh!

Nad slzy soucitu, jež horké kanou,

víc platí skutek, jenž je vyrve z temna,

kam kyne ruka jemná

v klín štěstí zpět a v čistý, zdravý vzduch!

Těm posledním, těm zavrženým z davu,

jež na své srdce tisk’ by Ježíš vlídný,

zde přál jim klid a v nebi svoji slávu,

těm věnujme jen mžik,

jenž skutkem provázen jich život bídný

hned v asyl změní! Nad slávu a zlato

pak vezmem rádi za to

těch dětí radost, žitím zralých – dík!