*** Tvář jako oltář duše živé

Tvář jako oltář duše živé

a čelo jasné jako ráno,

a pod ním oko snivě tklivé

tak v radost, žalost odevzdáno,

jak, že to musí všechno být –

a kudy šla, tam odlétaly

vše trampoty a vešel klid;

ký div, že sobě povídali:

„Jen bůh ví, jak se na ten svět

tak krásný dostal květ!“

Jak s jabloně se květy schvějí,

jak vejde v srdce měkké pění,

jak skane slza v chvíli snění,

tak vešla láska v srdce její;

co přišlo – bůh jen nazírá;

i bylo pak to oko snivé

jak holubičky oko sivé,

když bez výčitky umírá.

A děli: „Koho bůh má rád,

ten umře mlád.“

To a žebrákova slza vřelá

je pověst její celá.