*** Už velkoměstský prach jsem setřásl,

Už velkoměstský prach jsem setřásl,

v němž na povrch dost leskle, usměvavě,

však uvnitř neradostně prožíváme

svůj život nedlouhý. Ač známe se,

přec téměř cizí k sobě všichni jsme

a nedůvěry plni. Nejiskřiv

je život náš a slabé resonance.

Je těžkopádno veselí, ba tluk

i kladiv našich temně hlaholí

a tlumeně – bez jasu zpěvného.

(A jaké štěstí, že nás dílna volá!)

Ač k přírodě se stále vracíme,

v tom nejméně už jsme ji vystihli,

že bychom jarem honosit se mohli,

než k plodům dojde čas už střízlivý.

Přec i ta hruška v poli širokém

a každý šípek v prachu u cesty

– nemluvě o lukách a sadech všech

a pozlacených březích potoka –

se k jaru nejvnadněji vyšňoří,

sám lesk a vzlet a ztepilost a smích,

v přepychu nejněžnější vkus,

tvar nejkrasší a vůně nejlibější,

a sama veselost, tak čistá, nebeská,

o niž my, lidé, jsme tu zkráceni.

Či vyděděni snad? Či odučeni?

Jest jednotvárný tok dní našich ranních,

v něm vznešenosti zrcadlí se málo.

Ač roste celek náš – svou přirozenou

a mladou silou – přece bujněji

by rozrůstal se, kdyby slabošstva

v nás vředy nevězely zděděné,

žel, z krve nakažené zotročením,

již vyčistí věk příští, zdravější.

Jda necítíváš jásotu svých očí,

jímž duše směje se, když před sebou

zří lesk a krásu lidské důstojnosti

(jež hloub je ukryta než v zlatých límcích).

Té nepocítíš rozkoše, jak zde,

sněm bohatýrů lesních vida kolem,

tak klidných k úsměvu Caesara Slunce

i k bouři hromů všech... Ó, vítej, vítej

mi, horská vláho, klenbo přesmělá

a stinná, sem tam zlacená jen svitem

slunečním, tajemství tvé zvídajícím,

by jeho tajemnost jen ještě zvýšil!

Okřívám vámi, vůní sílící,

trav svěžestí, prudkostí bystřiny,

much bzukotem, kukáním zezulčiným

a titikáním, štirlitáním ptactva

a přemilostným nakukováním

líbezně rozmodralé oblohy

prořidlým haluzím. Co krásy tu!

Co veleby a v pestrotě co ladu!

A přece tesknota mým srdcem proniká,

prach velkoměstský přec jsem nesetřásl.

Jak kouř z oltáře Kainova – po zemi

se mysl naše plazí pochmurná,

a přece ku nebesům plápolat

by měla jako oběť Abelova.

Jsme děti doby své, jež vychytralý

zdědila rozum, srdce povyprahlé;

neb v závěti, tak umně sepsané,

v níž sílu nádhernou až uložil

duch doby předešlé, je mezera,

nad níž se duše mnohým zaráží:

na lásku zapomněli, jež jest Bůh.

Toť mezera. A najít ve vlastním

ho srdci těžko! Kdo ho hledá tam?

Tak přetěžky jsou věci nejprostší.

I plno trpkosti je ve světě

a tísně dusivé, i prcháš rád

před zištným stem, zpýchlým, plazivým,

ač k němu lneš svým srdcem veškerým.