*** Vichr pěl nám kdysi žal svůj v lese tichém,

Vichr pěl nám kdysi žal svůj v lese tichém,

a my odvěť dali bezstarostným smíchem.

Lkal nám tenkrát – zuřil – zoufal pustým běsem –

a my zpívali jsme cestou temným lesem.

Pak jsme životem šli. Zpívali si taky. –

Nezřeli jsme tehdy, nad námi že mraky,

mraky těžké, černé, na nebi že visí,

že se radost naše se slzami smísí. – –

A hle – konec přišel! – Přišel žaluplný,

vplet nám do koruny ostré růží trny. –

Zbodaly nás v hlavy – zbodaly v nás duši. – –

Beznadějně šli jsme pustou, prázdnou hluší. –

Vichr hnal se kolem. Smál se, výskal, plakal.

Snad byl šťasten. Smíchem tím nás k sobě lákal.

Prosili jsme, na svá by nás pojal křídla

v jiné zanes’ světy – v smavá štěstí sídla – –

Prosili jsme, lkali. Spínali jsme ruce.

Zachechtal se divě. – Zanechal nás v muce. –

Vztekle hnal se na nás – zahřměl mraky všemi.

A my uděšeni choulili se k zemi. – –