*** Vracím se k vám, rodná pole,

Vracím se k vám, rodná pole,

písní svou vždy zas a znovu,

jak to horské přes vrchole

táhne peruť skřivanovu.

Únavná k vám cesta byla

cizím světem z bludné pouti,

křídla má se opozdila,

sotva moh’ jsem dolétnouti.

Ne už bujné nad osení,

vracím se k vám na strniska;

jarní píseň už to není,

stlumeně jen zvučí, stýská.

Vaše meze, chrástky, skalky,

co těch upomínek mají!

všechny jsou, jen jako z dálky

zvony k vám když doznívají.

Přec jen v podzimkovém chladnu,

– srdce teskné, peruť chromá, –

i když do brázd vašich padnu,

u vás jen jsem doma, doma!