*** Vše rozbito – a vše je ztroskotáno!

Vše rozbito – a vše je ztroskotáno!

Má duše k smrti smutná je.

Kol pláče tma. A daleké je ráno.

Dnes jediná ni hvězda neplaje.

Již tuším konec. Potichu se blíží – –

a já bych chtěl Ti tolik ještě říci!

Však čísi ruka ústa moje tíží,

a kdosi šeptá mi o stesku hrobních svící.

Zapláčí květy, jež jsme milovali,

zapláčí krajiny – v nich bloudili jsme, – zmlklí – –

zapláčí hvězdy – v jichž třpytu jsme se smáli – –

A pro to vše teď úsměv máme ztrpklý!