*** Vždy cítil jsem, že k Baltu cos mne pudí,

Vždy cítil jsem, že k Baltu cos mne pudí,

jakási báj, jež slita z lásky, hoře

a široko se rozlévá mou hrudí,

hned zveseluje ji a hned zas trudí,

jak v jedlové když dlíval jsem kdys hoře

a v srdci slýchával jsem hučet moře.

Snad onen duch to šeptal k mojí duši,

jenž červánkem nám vzplanul na obzoře

a žhavý purpur vdechl do ovzduší,

že zradostněný zrak už slunce tuší,

v ty ozlacené mrákavy se noře,

pod nimiž zpívá zem i slávské moře.

Ba byl to on, má peruť zlatoperá,

jenž od severu zářil mi jak zoře,

s nímž snášela se ke mně Slávy dcera,

když pod lipou jsem za vonného šera

kdys dlíval, snům svým mladé světy tvoře,

kol nichž mi jásalo a hřmělo slávské moře.

Tam, kde on lkal a žaloval a věřil,

tam spěchal jsem, kde předsudků hrad boře

on hranice nám nejsmělejší měřil,

an pokrov tmy se nad naším dnem šeřil;

tam, jeho stín kde stojí rovný hoře

a jeho dechem hovoří též moře.