*** Ze psího vína rudé do krvava

Ze psího vína rudé do krvava

a choulící se listy spadaly,

na dvoře poprášeném žloutla tráva –:

tak zřel jsem mizet léto z povzdálí.

Je to cit divný, bolest téměř žhavá,

když život zmizel, touhy zůstaly...

Však ty, jež jeseň neutiší lkavá,

do zimy zbudou, aby zmíraly –

Pak vzrušen jsi jen, zříš-li známé tváře

a při návštěvě jednou za týden

vyhlédneš z oken soudní kanceláře.

A konečně, jak divák unavený,

tak bez účasti necháš každý den

a divíš se, když opouštíš ty stěny.