***

Květ lidský, děti, zvednout z tmy a louží,

je dechem hřát, kdy chladem chví se bosy,

jich očím, sestrám květů, přáti rosy

a v slunce zář je nést, již tolik touží.

Stín bídy, smrti zahnat, jež se plouží

k nim neviděna, ale jistě kosí,

je chránit, sup když bolesti kol krouží –

je v světě ještě krásnějšího cosi?

Kdo urval krví kousek cizí říše,

měj přízeň králů! Král však větší vpíše

si jméno toho, kdo dal dětem zdraví:

Kdys Jakubův mu žebřík spustí k noze –

on půjde vstříc těm hvězdám na obloze,

po obou stranách smavé dětské hlavy!