* * *

Když milovat chcem, v bílou knihu žití

my píšem vždy kus románu své lásky,

v ni kryjem jaro, blankyt, vlnobití

tak tiše, bez otázky.

A dále v děj svůj román ten nás táhne,

my neptáme se, jaký konec bude,

zda v duše hloub nám úsměv štěstí sáhne,

zda jas v ní bude všude;

či zda snad bouře zahalí ji v mraky

a strunu písně vichr zloby zdrtí:

my písem jen a touhou planou zraky,

ať k záchraně, ať k smrti.

A román lásky když je dopsán jednou,

tu zříme teprv, že to kniha lkání,

že listy její v přívalu slz blednou –

a my jsme oklamáni!