* * *

Melancholický bratře,

opusťme samotu,

ponořme v slunce hlavu,

odevzdejme se davu

a jeho jásotu.

Jsme pohozené listy

se stromu života,

jsme v stínu svadlé kvítí,

psi, kteří nesmí výti,

když hnusna samota.

Náruče vdov a panen

nečinně zahálí

a plná ňadra, boky

po mnohé jistě roky

vítěze čekaly.

Poháry, absinth, pitky

k nezahození věc –

bouř v křečovitém řevu

a v nadávkách a zpěvu

nám neuškodí přec.

Melancholický bratře

buď satan bohem zas –

tuberkulosa čeká,

smrt pomalu nás svléká:

ať vezme všecko ďas!

Dnes večer zahájíme

i ukončíme snad,

a po nás na památku

nekrolog bude v plátku,

že ten i onen pad...