* * *

Je jakýs klavír duše básníka,

na kterém hraje Osud neznámý;

prst jeho se jen kláves dotýká

a z vnitřku hřmí to tonů vlnami.

A zní v tom láska, mládí, otčina,

šum stromů, jaro... šťastné melodie...

a Osud je vždy znovu začíná

a vždycky v nové variace vije...

Na klavír můj si Osud sed’,

jak bez dozoru kýs kluk rozpustilý,

a potměšile celé víko zved’

a do kláves bít začal ze vší síly.

A každičký ten dlaní jeho ráz

vždy na tré kláves padá do týchž míst –

ó verše mé, vztek slyším syčet z vás,

ševelit bolest, klnout nenávist!