* * *

Jdu sněžnou plání k lesům výše,

sníh bílý svítí – jdu tak sám,

v mou duši světlo padá tiše,

a jdu a na Vás vzpomínám.

A v slunci planou sněhem stráně:

toť mramor bílý – jaká zář!

Tu láká mne to vepsat na ně

cos přírodě a nebi v tvář.

Zas touha tu! A duši chvátí

a vzpíná po Vás ramena:

a v desky sněhu musím psáti

Vašeho jména písmena...

Už nebe jen se dolů dívá,

a mlčenlivá Zem se chví,

jak ruka moje ve sníh vrývá,

v těch písmenech své Tajemství!

Ó, chlubím se jím, rouhač, nebi,

ať v písmenech ta tajna zří,

a třeba svého slunce hřeby

je nezluštěné rozbíjí –:

až rozpustí se sníh ten bílý,

pod nimi rozkvetou fijaly,

jež Vaše drahé jméno vpily,

by vůní svou je dýchaly...