***

Konečně mám všecko odbyto!

Věru, tak lehce je mi.

Já po křesťansku pohřben byl

dnes v posvěcené zemi.

Má dušička si usedla

na vrbu, na smuteční.

A odtud pěkně poslouchám,

jak nad hrobem se řeční.

Oh, co se tu všecko dovídám!

Samá to čest a chvála.

Zrovna dnes Akademie

mě členem jmenovala.

Po smrti sice – ale přec!

Jak všecko k smíchu mi je tu!

A tak se na konec vesele

obracím zády k světu.

Oblačnou cestou letím výš,

Ó, jak je tu lehce a blaze!

Hle, co to tam mezi hvězdami

rachotí po mléčné dráze?

Trará... Poštovské trubky zvuk!

Oh, co v něm rozpomínek!

Bože, tak troubíval „Panáčka“

nebožtík Meluzínek!

Ba, je to on! Hle, na zádech

má křídla vlaštovičí –

a každému koni ze hřbetu

se husí peroutka týčí.

A stará ta pošta, jež před lety

jak hlemýžď se loudala dole,

teď vznáší se lehce, jako pták –

vždyť křídlo má na každém kole!

A letí mezi hvězdami,

až náhle přede mnou stane.

Poštovský snímá čepici –

„Tak, pěkně vás vítám, pane!“

„Vaši vás zdraví a vzkazují,

že na vás čekají v dáli. –

Toť milion mil –nuž, zrovna je čas,

bychom se na cestu dali.“

„Račte jen, prosím, nasedat,

noc beztak se na nebe snáší,

a Velký Medvěd tuze rád

zbůhdarma koně mi plaší.“

Vlezl jsem ruče do vozu. –

Trarara – trarara – trará...

Oblačným modrem dál a dál

uhání pošta stará.

Co sluncí a měsíců plane kol,

hvězd démantové svíce,

a mnohá kolem nás tancuje

obstárlá vlasatice.

A miliony neznámých

tu září a točí se světů –

Třesk! To jeden zelený meteor

sklo v okně rozbil nám v letu.

Kol jeden třpyt a jas a lesk –

my hvězdnou teď letíme třísní – –

Oh, vzpomínám, Jene Nerudo,

krásy Tvých „Kosmických písní...“

A cesta je dlouhá – ba, milion mil!

Co dělat? – I hvězdy tě znudí! –

A tak jsem v koutě pěkně si zdřím.

Však on mě už poštovský vzbudí!