***

S tou cudnou romancí – že ano, lze se smát.

Ta hořkost, nechci říc’, že čekám, až se vrátí.

Připustím všechny argumenty rád.

Leč nechtějte: mně přec se nelze smáti.

Vše připustím: Chci stranou všechno klást.

A vžít se v úkol ironika nový.

Na promenádě chránit svoji vlast

a volat v schůzích: hanba Mommsenovi!

Říc’, dobrá vůle tvoří zázraky.

Dulce et decorum pro patria mori.

A mezi lesknoucími bodáky

se dosti pěkně nosí trikolory.

A dojímá to věru přesladce

zřít dívčí tváře, vlastenecky svůdné.

Jít Podlipnému dělat ovace

a kombinovat věci protichůdné.

V tom výsměchu to přece škubne rtem,

a tmavé padnou do té duše stíny.

Dál starý despekt padá v rodnou zem.

Dál v rodnou zemi dolévají špíny.

Ta prodajná je a je surová.

Stesk tento starý v srdci ukryt je tu.

Než ono trpí těžce, bez slova,

když slova ta ti zazní z cizích retů.

Eh! Nechme toho! Praha ztichne zas,

dav rozbouřený půjde zase domů.

A za týden až vzplane slunce jas,

též klidný rozum zasměje se tomu.

A lze se smáti ještě týden dřív. –

Jen ne ten povzdech umdlený a dlouhý.

Ta konce hořkost, výtka truchlých niv

a starý refrain lítostivé touhy.

Ta cudná romance a květ a bílý květ.

Cos ještě vlahé – ač už vyschly zdroje.

Argument každý připustil jsem hned.

Však smáti se mi ještě nemožno je. –