***

Pro její štěstí člověk „s bohem!“ dá jí

a řekne jí: – Buď zdráva,

mně zbude pohled k ztracenému ráji. –

A skloniv čelo mlčky v dál se dává.

A v srdci ví, ten jeden zásvit krátký

že do tmy těžce padá

a chvíle žádná nevrátí se zpátky,

jak zašla dřív, než opojen se nadá.

A ví, že to, co ku životu láká,

v tmě zoufalství se ztrácí,

a ví, den jeho že se chmurně smráká

a dávná rána nově zakrvácí.

A ví, že dávno zapomněla ona

to všecko, co mu lhala

v ten sladký čas, kdy srdce touhou stoná

a když směl líbat ústa její malá.

A ví, že nyní jeho pohled každý,

ač nechce on, ji leká,

jak onoho, kdo dopustil se vraždy,

hvězd mlčících zář bolestná a měkká.