STARÁ.

Hej, vzhůru číši, hochu můj, –

hle, naučím tě pít,

a to-li budeš umět jen,

pak všechno budeš mít:

Stříbro i zlato – perel květ,

ba tvým i celý bude svět.

Však ani toto učení,

slyš, není bez potu,

a nežli pít se naučíš,

máš mnohou klopotu;

a mnohdy voda perlící

se přiměsí ti v sklenici;

krůpěje hořké z oček tvých,

co hledí jasně teď;

při tom se budeš mnoho ptát –

a – žádná odpověď.

Tak hledat budeš v lidu hlas,

až pobělá ti temný vlas.

Bude snad pro tě jaro též,

a pestrý dá ti květ;

málo jej, hochu, užiješ –

vše pobere ti svět.

A co ti dá – co trhat smíš –

tím v trpkém bolu pohodíš.

Pak, hochu můj, tě budou štvát

z očistce do pekla,

že ztvrdne ti i dlaň i hruď –

by víc ti nezměkla.

Pak – pak se budeš ohlížet,

kdo zvlažil by ti sprahlý ret.

V čem dříve’s našel úlevu,

tím teď se opojíš, –

a co tě dříve sílilo –

v to svrhneš celou tíž;

a vezmeš svět co sklenici –

v krev lít jej budeš pěnící.

A – vzhůru číši, hochu můj –

jen pít a zase pít! –

a tak se dobře naučíš,

že všechno budeš mít:

Poklady, rozkoš, paláce –

vše tvým tu bude na krátce. –

A silnější a silnější

si doušek budeš přát –

až pak – tě nedovede víc

juž nic tu rozehřát.

Pak skloníš hlavu – naposled –

a kol i vnitř – tma – noc a led.