Stará a nová Praha.

Den letní je... Procházím hradu zas prostorné dvory,

krok duní a zaniká, závory kdesi jen třískly;

a je tu až smutno, jak ležel by kdosi tu chorý,

na oknech a v průčelích paprsky plaché jak blyskly.

Dóm Vítský jak černavý gigant v tmu věže své hrouží,

své přeťaté oblouky vypíná pod spletí trámů,

skla barevná zahrají matněji a stín se dlouží,

v tmě beztvární chrliči zprahlé své svírají tlamy.

Je vidět: hrad bez krále, idylla století pravá...

Ruch kočárů, beztvarné hemžení, dvořanů stíny,

lesk života, nádhery rozpad’ se, – zůstala sláva

a trosky a hroby a trochu té posvátné hlíny!

Jen ztuchlé zpol díry, kde alchymist po prášku zlata

se honíval urputně, zbyly tu pod hradem dole,

pro mozoly chudáků, pro bídu, která tu chvátá

a stále víc krouží a přibírá zástupy v kole...

Sem stín si jen zalézá, šlechtic jen, klerus tu dříme

pod záštitou prebend svých starých po pokroku dupe,

a v zpuchřelé hrdosti, svět co kol kulturou hříme,

své odříká modlitby v pompě své obřadné, tupé.

Však dole hřmí Praha, v tu idyllu zní to tak zticha!

Co kultury hrdé jsou vzmachy, to mimo hrad všecko!

Co pokrok a nároky na slávu, Prahou dnes dýchá,

a ona je zdravé a životem kypící děcko!

A Praha, ta občanská, s pilnou až k úpadu rukou,

dny bez králů přečkala, rostla a byla a kvetla,

na brány jí přívaly cizácké bily a tlukou,

však ona je vědomí plna, i kultury, světla. –

Neb ona je česká, je srdce to, bijící vřele,

že slyšet až v kouty té země, kde žili jsme plaše,

jak rázně a bez bázně pojednou, pyšně a směle

to duní: jsem vaše, jsem vaše, jen vaše...