STARÁ ALEJ.

Sní alej zapadlá a dumající v šeru,

jak šedá stařena v své roušce poslední,

a v bázni chvěje se, by nezhynula zatím,

než ránem novým zas se obzor rozední.

Pak, když se rozjásá svit nových zase třpytů,

jež slunce blýskavé po kraji nasypá –

v jezerní hladině svou šedou spatří kštici

a bázní zmožena jen teskně zasípá.

Z uvadlých větví dávno odletěli ptáci,

z hnízd starých vyhnáni již vzdechy tisíci,

alejí hynoucí jež příšerně se chvějí,

když mlhy klesnou níž s hor modrých visící.

A zvony na večer když v kraj se rozezvučí,

na křídlech havranů noc temná přilétá –

tu alej zapadlá se novou bázní chvěje,

den ke dni, celý rok, od léta do léta.