Stará ballada o lásce.

V svět přišla láska, dávno je tomu,

divné to nebylo pranikomu.

Jako vždy řeka svahem svým běží,

les pláče, vítr hřmí bez otěží.

Jen jedno srdce hledala vroucí

a čisté, pro ni žijící, mroucí.

Co našla? Hrobu chlad neb sněhy,

neb sobectví pod maskou něhy.

V té chvíli tak jí smutno bylo,

jak děcku, v polích jež zabloudilo.

I chtěla zpět – leč k ráji z trestu,

že vyšla, nemohla najít cestu.

A od té chvíle bloudí a hledá,

že najde, naděj vzíti si nedá.

Někdy jen v srdci věřícím, prostém,

po léta tichým jest neznámým hostem.

Někdy jen v básníka mihne se písni,

jako když chudobku rosa potřísní.

To však jsou mžitky, pohádky jara,

staré to vzdechy – a píseň též stará.

A láska chodí od domu k domu,

a divné to není pranikomu.