STARÁ BALLADA.

Seděli na hradním cimbuří,

hvězdy do trosek plály,

do lunojasné půlnoci

vlasy jim po větru vlály.

Jeden měl zrovna u srdce

rudou, zející ránu;

druhý, drže ji na klínu,

mladistvou hlavu měl sklánu.

První pad’ rukou bratrovou,

bratru kat srazil hlavu:

to vše pro věrnou lásku k té,

jež pod nimi usedla v trávu.

S jejími prsty bílými

mladý panošík hrá si,

ona jej hladí po lících

a kryje zlatými vlasy.

On bílé lokty celuje,

ona tvář kloní mu k čelu,

jí měsíc plane v brokátu

a těm tam v rubášů bělu.

Jich oči, obráceny v sloup,

dolů strnule trčí

a po krůpějích teplá krev

těm v trávě na tváře crčí. –

Tak budou sedět až v soudný den,

když přijde půlnoční doba; –

to vše pro věrnou lásku k té,

jež tenkrát zradila oba.