Stará bída.

Já krajem šel, máj právě byl,

v květ každý strom i luh se kryl,

jas, veselí, kam v dál jsem zřel,

a nad osením skřivan pěl.

Jas, radost všady, kam jen zrak

se stočil, bílých od oblak

až k černé hroudě, všady ples;

měl zlaté vrásky v skráni les.

Mně bylo volno po letech;

zas trudu zbaven a pout všech,

jsem člověkem se cítil zas,

mne těšil každý travný klas.

A měl jsem, zajásat si, chuť,

v ten jas, v ten vzduch svou vnořit hruď

a zavolat: Je krásná zem!

Jak šťastný a jak rád tu jsem!

V tom, záhyb cesty v údol níž

kde stáčel se, já viděl kříž.

Na tváři Krista – člověka,

ta stará bolest odvěká.

Pod křížem seděl slepec kmet.

Tvář vráska – celé moře běd

z té šklebilo se postavy,

šat cár byl k patě od hlavy.

A děcko vedle – bledičká

a drobná dívčí tvářička,

květ, před časem kam padl sníh

dob nevlídných a časů zlých.

A v oku týž se výraz tměl,

jejž na kříži výš Kristus měl;

já srovnal boha – člověka,

hle, v obou bída odvěká!

A myslil v jarní patře kraj,

v lesk nebe, v tento zemský ráj,

kde kvítí plálo místo hvězd,

ten slepec na tom nejlíp jest.

V své noci tich a pohřben již,

ku Kristu nemůž’ hledět výš,

ni k bídě svého dítěte,

jež v jistou zhoubu rozkvete.

Přírody krásu nevidí,

však rovněž ne chlad u lidí,

on srovnávání nudy prost

svou koupil draze lhostejnost.

Já zachvěl se a dále šel,

luh jarní se mi rázem ztměl,

kol bída zela odvěká –

Ó krátké blaho člověka!