STARÁ CHŮVA

Jedno oko slepé,

shrbená a malá,

kolik na svých loktech

dětí odchovala!

Jak pes domu věrna,

neúnavná v práci,

před sebou růst zřela

třetí generaci.

S výbavou ji matka

popouštěla dceři,

aby květ jí střehla

na novém zas keři.

A když květ se rozvil

v pokolení třetí,

šla zas tam, šla vždycky

jen, kde byly děti.

Sloužila, ó, což jí

bylo více třeba?

za vlídné jen slovo,

za ten kousek chleba.

Sloužila, až posléz,

shrbená a malá,

byla už jak děti,

které houpávala.

Bože na nebesích,

tu jí učiniti

milost rač za věrnost,

práci celé žití:

Nevykaž jí v ráji

místo v stařen kole,

dej ji mezi děti,

jak tu žila dole!