Stará ekloga v novém jaru.

Teď jaro velký svátek světí,

a svět milenců idyla,

co vzduchem bzučí, modrem letí,

sta pozdravů mi posílá

po vůni z hlohu květné sněti,

jež pod oknem se rozvila.

Den první dnes, co zem se sluní,

a jak juž dýše vyhřata!

ač dýchá jenom hlíny vůní,

jest duše nad ní dojata!

V té bezdné, azurové tůni

chrp budoucích zřím poupata.

A darmo hledám sněhu stopu,

vše samé zlato, samý svit;

skřivánek letí k nebe stropu,

jak zpívající hvězda slít’,

že tulák, jenž spí u příkopu,

v sen rajské zvonky slyší znít.

A z města i předměstí chatek

se hemží děti – jaký ples!

Jak v klubko valí se, ký zmatek

a barev jaká pestrá směs!

I staré babky kolovrátek

má veselejší nápěv dnes.

A slunce lije z plné číše

cit blaha, spokojení všem,

ve srdci dívčím láskou dýše,

v básníka hlavě hvězdným snem,

však nejkrasší svou sloku píše

na dětské vlásky paprskem.