STARÁ IDYLA.

Kam v dálku mě to dnes unáší

vzpomínky obláček bílý?

V zámecké zahrady tichý kout,

dětinné do idyly.

Prastará, dutá moruše

tam při besídce stála,

kde často se mnou se těšila

správcova dcerka malá.

Mně sedm let bylo, jí deset snad,

– ba, sotva já dosáh' jí rámě –

však se sluníkem a v kloboučku

podobala se dámě.

A ráda mě měla, bůhví, jak

já něžné to srdéčko získal!

Snad, na vrbovou píšťalu

že jsem tak krásně pískal.

Snad, že jsem zouval jí střevíčky

a ve vlasech stužku jí vázal –

bůhví, já na to družky své

nikdy se neotázal.

A zpěvná byla jak pěnička

má přítelkyně malá –

Však přec jen někdy, potají,

v koutku si zaplakala.

A jednou, kdy jak rosou květ

očka jí svítila tmavá,

mně svěřila, jak divný sen

přečasto se jí zdává.

V něm mrtvá její maminka,

bělostným oděna šatem,

překrásnou zelenou alejí

jezdí k ní v kočáře zlatém –

A vzácné vždy květy jí přináší

s tak milou, líbeznou vůní,

a slibuje, že si ji odveze,

by navždy už zůstala u ní.

Tak říkala – v snech čekajíc

dychtivě na matičku...

Den ze dne byla smutnější,

den ze dne bělejší v líčku...

A jednou, vítr podzimní

kdy pustou se zahradou honil,

v zámecké vížce starý zvon

mé družce hodinku zvonil...

Pak ověnčili ji růžemi

a bílým ji oblékli šatem –

Tak maminka zelenou alejí

ji odvezla v kočáře zlatém – –