Stará idylla.

V tom okně starou révou věnčeném,

já vídával jej hráti na flétnu,

on v květu byl a krásnou hlavu měl

a ona – měla růži v zlatě kštic –

a dlouhé její ruce, labutí,

se chvěly nad klávesy spinetu.

A píseň obou v sladkém souznění

já v starých zahrad stínu poslouchal

jak malý hoch – a z koutů voněl bez

a v listí hořel oheň západu...

A spinet zpíval: – Zda mě miluješ?

a flétna lkala věčně miluji!

Pak léta prchla jako mraků tlum,

já dávno ona místa opustil,

však duše moje se tam vracela.

Až po létech zas dlouhých přišel jsem

v těch zahrad stín – a z koutů voněl bez

a v listí hořel oheň západu...

A z okna, na němž réva žloutla již,

já píseň slyšel těch, již odešli

tak dávno spáti ve stín hřbitovní.

A spinet zpíval: Zda mě miluješ?

a flétna lkala: Věčně miluji! – – –