STARÁ KAMEJE.

Má Láska mou Úctu potkala

a s hrdou tváří děla k ní:

„Jak sprchou tvoje slovo zní,

jeť mrazným ledem bezmála,

hleď, abys cest mých nechala!“

A Úcta: „Žár tvůj sevšední

a v prach se brzy promění,

čím’s dřív tak mile zaplála!

Jsem tobě popel vyhaslý;

však ty jak nový samolet

z mých škvárů v nový tryskneš let.

Tu dobrá jsem. V mém chladu dlí

vždy jiskra, jíž nezhltí čas,

jí ty se vztýčíš, zapláš zas!“

V ráz prchla Láska – Úcta zůstala.