STARÁ KAVÁRNA

Do staré kavárny, kde stoly skorem hnijí

jen zbloudí dělník sám, neb student z kondic jdoucí,

neb písař vychrtlý, čís kávy vypít žhoucí;

a z okna voní blíž květ nočních geranií.

Jen dveře zavrznou a hodiny jen bijí

v to tiché mlčení, v unylost srdcervoucí

z ruk v ruce koluje list denní všemohoucí

a lampy paprsky své s výše dolů lijí.

Zde skryti před bídou, než vyjdou ve čtvrť tmavou

zrak v stěny upřený a ve směs černých trámů

na chvíli přestanou zřít budoucnosti jámu.

Pak přes práh vyjdou v noc... Leč měsíc větrů vřavou

jak sýčka oko plá a zdá se, spřádá zradu

a láká ze všad smrt a ten svět, v němž tolik hladu!