Stará kletba.

Ni o čtvrt hlavy nesmí nikdo větší

být v našem středu – ihned kámen za ním,

a slinu za kamenem s šklebem, láním,

a za slinou splav otravných hned řečí.

Tak se všech stran to skřípá, sviští, ječí,

zří každý s nedůvěrou, s pohrdáním

neb v resignaci, a když sáhne k zbraním,

na bratra v sobecké je tasí křeči.

A čím ta všecka malá naše sláva?

Míň nežli žalmistova polní tráva.

Čím jednotlivce úspěch? – Žert jen malý.

Co my se rvem a škorpíme jak děti,

ta v skutku velká, Vlast, v zlých šípů změti

tvář bez obrany v závoj vdoví halí.