STARÁ KNIHA, VYŇATÁ Z PŘÍHRADY.

Třicet let jsem netknuta stála

v příhradě. Moje desky z kůže

svinské, hnědé, a moje růžky

z pergamenu jsou nedotčeny.

Nebliž se ke mně s myslí temnou.

Jak mě svírá

ruka tvá, chtěla bych, aby šla se mnou

tvoje víra.

Pozorně čti zlacený titul

vtlačený mezi ornamenty

z mřížek, které zlaceny rovněž.

Nalistuj nyní první stránku:

Zkoumání představ, které máme

o všem krásnu,

s doplňkem o tom, jak jeví se dobro

všeho druhu.

Dobrý tisk, viz, červenou barvou,

mezi tím krátké černé řádky –

byl tak zvyk – a v titulů věnci

vidíš teď jméno autorovo.

Rytinka nad vším: krásná paní,

jacís líní

kloučci jí u nohou. Doba je zrání.

Čti však nyní!

Sečkej ještě! Říci chci díky,

že jsi mě vyňal a chceš čísti

bez úskoku, za řádkou řádku,

útěšný traktát mého mistra.

Člověk byl dobrý. Poznal v davu

krásu pravou.

V kráse žil. Úsměv mu zkrásnil tu hlavu

přemítavou.

Černou nosil sutanu, bílý

kolárek. Úzký v ramenou byl,

štíhlý v pasu. Nesmlčím tobě,

často že dostal vonný lístek...

Bůh byl mu mistrem ve své síle

nejlibějším.

Zákonnost, zjevenou v božském mu díle,

hledal v zdejším.

Pedantem nebyl. Veselé kůzle

stejně měl v lásce jako obraz

hollandských mistrů. Jeho krásu našel.

Giottovu svatost přes to chápal.

Ve všem však hledal úpěnlivě

onu krásu,

planoucí přírodou věčně a živě,

navzdor času.

Jasné oči měl; těmi patřil

hluboko v nitro, krásno hledal

pod hládí. Ohlas pak jeho rhytmu

radostně vítal na povrchu.

Zhrdáním ale stihal krutým

bez ustání

šalbu, jíž nad nitrem nicotným, dutým,

lživé zdání.

A co tiše v salonku smyslil

v starém svém křesle blíže krbu,

zatím co v těžkém svícnu z bronzu

hořela svíce, ukapujíc,

vloženo v žluté moje listy.

Slovo slabé

přece ti zjeví, jak dobrý a čistý

byl můj abbé.

Děkuji ti, že jsi mě vyňal.

Blaze mi, zatím co se smýká

po mně jarní paprsek slunce.

V starobě svojí, jak jsem šťastna!

Kéž, až’s mě poznal, faleš světa

šťastně míjíš.

Kéž je ti pobídkou každá má věta.

A teď čti již!