Stará komedie...

Je to tak stará, známá komedie,

jichž prožili jsme dost už v žití svém,

a člověk přec se znovu v ni zas vžije

a hrá ji s opravdovým zápalem...

Mou podobiznu v album uloží si

k těm tvářím z minulosti ostatním

a bude se jí s jiným smáti kdysi,

tak jako se mnou teď se směje jim –

Mé řeči bude jednou vypravovat,

jak o jiných to nyní činívá,

má gesta bude směšně imitovat,

mým pohledem se při tom zadívá –

Mé listy jsou jen několika články

v řetězu listů, jež má od jiných,

po čase tyto plaché, vroucí stránky

jak předešlé ty vzbudí v ní jen smích –

Mé polibky si nechá jiným smýti,

jak já jsem slíbal retů jiných sled –

a stejně něžně budou zrcadliti

ty její oči, bůhví, který hled –

Je to tak stará, známá komedie,

jichž prožili jsme v žití svém už dost,

však za diváky dvé zde bytostí je,

jež vysýlá k ní moje minulosť:

dvé hnědých očí, plných zoufalosti,

a šedých dvé zřít musím potají –

dvé obětí zří na mne z minulosti

a smutně k tomu hlavou kývají...