STARÁ LÁHEV.

Nad jezerem, jež hrálo do modrava,

kdes na jihu jsem used na vinici,

a starý vinař, úsměv na své líci,

již láhev nese ze svých sklepů tmava.

Krk láhve, stěny, dno i celá hlava,

vše šedé prachem, hlinou na ní tkvící

a smetí, pavučí, jak dlouho, těžko říci:

„Znak, signore, že vzácná je a pravá!“

Nechť nad mou knihou letí roků řada,

nechť pohází ji blátem nenávist,

a prach a smeť nechť hustě na ni padá!

Kdys neodstraší někoho ta špína,

prach nechá prachem, smetí smeť – jsem jist,

a zkusí, dobrá kdys jak rostla vína.