STARÁ LENOŠKA.

Ta stará lenoška! Co pamatuje scén

smutných i veselých v rodině naší staré!

V ní sedal po práci můj otec unaven,

co hlavou honily se myšlenky mu charé.

Chor, zhroucen, zavalen balvanem starostí,

v dlaň skládal hlavu svou s časnými šedinami

a vzdychal neslyšně: Až smrt mne vyprostí

z těch útrap žití všech, co bude, děti, s vámi?!

Po skonu otcově – ta doba zoufalá

se zvolna ztišila v nuzné, leč klidné žití;

teď stará lenoška u okna stávala,

a matka sedala v ní s jehlou svou a nití.

Čtouc nebo pletouc v ní, jež byla zvetšelá

již službou spousty let, a přece jí tak milá,

do ruchu ulice chvílemi hleděla

neb úsměv na ústech, si vzpomínala, snila.

A přišel žalný den – a matka nebožka

šla k otci složiti znavené svoje údy,

a s různou veteší i stará lenoška

po léta spala pak v pavučí ztmělé půdy.

Až jemné ruce ji vytáhly k světlu zas

a v novém lesku mi ji přistavily k stolku –

ó, díky tobě, dík, jež tajnou uhádlas

mou tužbu, myšlenku, s jakýmsi kouzlem v spolku!

Jak starou známou ji v svůj vítám příbytek,

ji hladím milostně – že slzím, nikdo neví;

zřím staré pokoje, mladosti svojí věk,

a sedět v lenošce jak zřel bych drahé zjevy.

Sám zprvu bojácně v ni zbožně usedám,

v ten prestol rodiny, spláchnuté vlnobitím,

leč potom, jak bych blíž byl, drahé duše, vám,

mně je tak dobře v ní, já vaše teplo cítím.

Ach, chtěl bych sedět v ní, ne jak můj otec, ston

jen na rtech pobledlých, zřít, jak se vše mi kácí,

ne na smrt myslit jen a na hrob jako on,

však v plodné tvůrčí sny se zapřádat a v práci.

Jak matka po letech zlé útrapy a běd

jen úsměv, bolestí jenž vykoupen je, míti

na rtech svých pro všecky a všemu rozumět

a odpouštěti vše a za vše žehnat žití.