Stará lípa.

Káceli tu starou lípu,

bylo mi jí v srdci líto:

byl to pomník, v němž praotcův

jmeno tajnou runou vryto.

Otcův jmeno – – potomkův ji

nevděčná podťala ruka –

zasténala ve praskotu –

jak kdy srdce hořem puká.

Zavzdychala, loučila se

s žití svého věkou bájí,

zavzdychala, zašuměla,

jak kdy mocný výkřik tají.

Jako poslední kdy výkřik

mocně tlumí v umírání –

zavzdychala, klesla k zemi –

jako klesnou velikáni...

K zvrácenému slávostromu

zástup shluk’ se v okamžení,

na mrtvolu obrovinu

zíral žasna v podivení.

Nezaplakal nikdo nad ní –

mně jí ale bylo líto:

že zas zvrácen pomník jeden,

v němž praotcův jmeno vryto...