STARÁ LOKOMOTIVA.

Vždy s nadšením jsem zadíval se za ní,

když řítila se do tmy v nočním čase

déšť jisker k nebi chrlíc bez ustání;

vždyť hrdým jménem „Vulkán“ pyšnila se.

Však jednou na vrcholu její slávy

jí náhle došel dech – a od té chvíle

svůj život smutný v šeré kolně tráví,

kde staré stroje mlčí zasmušile.

Však není sama; stejný losu podíl

s ní soudruh její nerozlučný snáší,

jenž dlouhá léta životem ji vodil

a nad ni v světě neměl duše dražší.

Teď denně, když se šero k zemi snese

a usínajíc v křoví tiká ptáče,

k své družce staroch v kolnu přikrade se,

svou hlavu na ni položí – a pláče.