Stará loutna.

Zřít starou loutnu na stěně,

jež strhané má struny, samý prach,

zda nevzbouzí to v duši zmateně

svět představ, myšlenek a snů a snah?

Kdo asi druhdy v její struny sáh

a v jaký účel? Uctít krásku mladou,

v srpnový večer dumnou serenadou,

či hráti sobě jen a z paměti,

jak bylo zvykem sensitivních junů

na sklonku minulého století?

Či ku přípitku zbudit její strunu,

kdy pohár kolem stolu v kruhu

druh veselý podával druhu?

Byl dobrodruh to jakýs? Byl můj děd,

jenž v zvuku strun těch dvořil se mé bábě,

a jaký nápěv asi naposled

chvěl jimi zprvu snivě, mřivě, slabě,

než zaburácel bouří plesných ech,

by v akkord mohútný s ním splynul vzdech

co věrný tlumočník těch citů všech?

Či valčíkem se tyto struny chvěly

při plesu domácím a šotků sta

z nich tryskalo za vějíře, kde rděly

se tváře a kde tiše na ústa

se prsty kladly na znamení hbité

k rendezvous v besídce kdes lilkem kryté,

kam ještě zmírající provázely

je tóny ty, by tam v polibcích mřely?

To všecko bylo snad, ty rozmary,

ty sny, ty touhy, ten zapadlý svět

teď darmo křísí staré kytary

zjev na stěně řkouc, jak výmluvný ret

má hudba, jakou sílu, jaké vděky,

byť dlouhé třeba oněměla věky;

i mrtvá mluví k zamyšlené duši,

jež ztracené ty světy chápe, tuší

a zachvěje se v smutném vzpomínání,

jak mrtvý chladnou rukou sáh by na ni.