Stará melodie.

Nad hrobem mé báby bílé teskně šumí kalina,

v jarních nocích rozvíjí se na něm fial modrý květ...

A když večer za soumraku hlava moje vzpomíná,

z dálky slyším milou bábu svadlým hlasem píseň pět –

a mně v šumném žití víru nelze, nelze zapomnět

na tu píseň divné krásy, plnou dumné lahody,

o myslivci a děvčeti, jež hledalo jahody.

Vála z písně hořká vůně růží svadlých u cesty,

smutná vůně svadlé myrty v bílých rukou nevěsty,

vála z písně vůně fial zmrzlých v ruce hýřivé,

narcissových mrtvých květů, plných vůně dusivé.

Snad, snad, bábo, když tu píseň za šera jsi zpívala,

duše tvoje v dálném kraji mladosti se toulala,

snad jsi pěla divý smutek a ten žhavý srdce plam,

srdce, které dobrovolně v oběť dává čistý chrám,

smutek ženy, pod srdcem jež poupě nové bídy nosí,

a pak tiše kříž svůj nese lánem sprahlým a bez rosy...