Stará melodie.

Má matka hrává starou melodii,

to jednu z těch, jež ze života vesny,

jež z mladé touhy v duši zůstaly jí, –

a při těch tónech s pláčem klesám ve sny.

Je plna smutku ona píseň stará

a v jejím stesku cosi ozývá se,

čím voní květy uvadlého jara,

když po letech je v knize najdem zase.

Tím svadlým květem je i srdce moje:

cos voní v něm, však je to plíseň hrobu,

v němž moje žití provždy ukryto je.

A matka má až v jeho svadlou zdobu

kdys po letech své dobré upře zraky: –

ó vím, má matka bude plakat taky!